V Monte Riu visí tabule:
Když už žiješ, nežij na nule.
A tak zmizela z naší ulice,
jako když vystřelíš z ručnice,
s boky jako Marilyn
a očima jak černý stín,
směr na západ, do Kalifornie,
vítr ve vlasech, čtvrtá Marie...
Á, jen prosím
zůstaň, zůstaň,
vydrž a zůstaň,
podívej, vždyť stojím tu sám,
tak prosím zůstaň.
Dal jí hodinky za dolar
a prstýnek z lžičky na kafe.
Kdo je bez viny, ať hodí kamenem,
spolu spíme, spolu cestou jdem.
No tak si běž a zkus mě žalovat,
slušnou holku těžko pohledat.
Řekla: Zlato, pořád tě miluju,
to jen, že někdy hraju tu starou hru...
Á, jen prosím
zůstaň, zůstaň,
vydrž a zůstaň,
podívej, vždyť stojím tu sám,
tak prosím zůstaň.
Na tvou a na mou duši prolhanou
St. Louis byl dobrý sluha, ale zlý pán.
Chybí mi tvůj tichý hlas
nakřáplý jako porcelán.
Lehce našla, lehce pozbyla,
smetla mosty ranou do týla.
A když není nic, není co vyprávět,
a když nám uniká i tenhle smutný svět...
Á, jen prosím
zůstaň, zůstaň,
vydrž a zůstaň,
podívej, vždyť stojím tu sám,
tak prosím zůstaň.
Před motelem nad řekou
je tma a mínus dvacet snad.
U zastavárny se zasnila
a začala se v bocích kolíbat.
Jenže víte, jak je těžké tancovat,
když je mráz a nikde žádná muzika?
Domov je daleko a nikde ani tón,
ale v hlavě ti hraje gramofon...
Tu píseň jménem
Zůstaň, zůstaň,
vydrž a zůstaň,
podívej, vždyť stojím tu sám,
tak prosím zůstaň.
